Mýty o umírání
Mýty o umírání
Jistě Vás již nejednou napadlo, zda jsou „povídačky“ kolem umírání pravdivé. Mezi lidmi se jich šíří mnoho, téma smrti je však stále pro většinu z nás tabu. Jako kdyby vůbec neměla být součástí života. Mýty o umírání vznikají především z důvodu mlčení či nevědomosti. Které tyto mýty patří mezi nejoblíbenější a je na nich alespoň trocha pravdy?
Umírání by neměly vidět děti
Spousta lidí si myslí, že vidět umírat člověka je pro dítě absolutně nepřípustné a stresující. Pokud se jedná o příbuzného, je naopak vhodné, aby umíral v obklopení své rodiny. Dítě si tak dříve uvědomí, že umírání k životu patří a že se babičce nebo dědečkovi naopak „v nebi“ uleví. O každého člověka se od narození nejlépe postará vlastní rodina, pracovníci v hospicu mu komfort rodiny dopřát nemohou. Právě díky této zkušenosti je velká pravděpodobnost, že se budou dětí schopné stejným způsobem postarat i o své rodiče.
Smrtí vše končí
Když člověk umírá, má pocit, že radovat se z času, který mu ještě zbývá je zbytečné. Často tak propadá beznaději, že už nic nemá cenu. V tomto případě může opět pomoci rodina nebo paliativní péče, kterou zajišťují pracovníci v hospicu. Zde se věnují nejen běžné péči o umírající, ale také pomoci pacientům lépe se s odchodem na „onen svět“ vyrovnat.
Paliativní péče je pouze pro staré
Dalším mýtem, který mezi lidmi koluje je ten, že paliativní péče se týká pouze starých a nemocných lidí. Pravda je však taková, že tato péče je poskytována lidem ve všech věkových kategoriích. V hospicu je kladen důraz na plnohodnotně prožitý čas, který nemocným zbývá a to nejenom v samotném zařízení, ale také v okruhu rodiny. Péče je zaměřena na posilování vztahů mezi umírajícím a jeho příbuznými. Těm zároveň pomáhá hledat novou naději a útěchu v období zármutku. Paliativní péče však nemusí být nutně vykonávána v hospicu. Pokud je to jen trochu možné, provádí se v přirozeném domácím prostředí, na které je umírající zvyklý.
V hospicu zůstávají jen věřící
Posledním nejčastějším mýtem o umírání je tvrzení, že hospic, jakožto ústav zřízený církví nebo jinou náboženskou společností, je automaticky útočištěm pouze pro věřící. Opak je ale pravdou. Zaměstnanci jsou sice většinou nábožensky založení, ale své služby poskytují každému a to bez rozdílu vyznání. Nabídnou je jen tehdy, kdy si to umírající nebo jeho rodina přeje.
