Weburny.cz - místo Vašeho odpočinku

Pohřební urny a obaly na urny

V těžkých chvílích

internetový košík
Nákupní košík: 0,- Kč vč. DPH a 0 položek

Kremace

„Kremace (z lat. cremare - spalovat) neboli pohřeb žehem, zpopelnění (synonyma cinerace, incinerace (z lat. cinis, gen. cineris popel), nekrokaustie (z řec. nekros – mrtvola a kausis – (s)pálení) je způsob pohřbu zemřelého, při němž je tělo spáleno. Lidské pozůstatky jsou pak zpravidla uloženy v urnách, někdy bývají rozptýleny na rozptylové loučce. Zřídka byly v dějinách také vysypány do řeky, aby po zemřelém nezůstala žádný hmotný pozůstatek, jenž by se mohl stát předmětem úcty (např. případ Mistra Jana Husa). Kremace je poměrně starý způsob pohřbu, např. kultura popelnicových polí.“
Nicméně, západnímu světu představili kremaci Řekové zhruba 1000 let před Kristem. Tradice pohřbu žehem se u Řeků rozšířila zejména kvůli častým úmrtím válečníků ve válkách. Těla obětí byla spálena a odeslána rodině, aby bylo zesnulému možno vystrojit pohřeb v rodné vlasti. Od nich tuto praxi přejali později i Římané, kteří takto pohřbívali též své válečné hrdiny. Kremace byly v Římské říši praktikovány zhruba do roku 100 po Kristu, kdy přestaly být slučitelné s novým náboženstvím – křesťanstvím. Křesťanství kremace sice nezakazovalo, ale ani nepodporovalo, hlavně pro jejich spojitost s pohanskými kulty. Nejvíce plausibilním důvodem pro ústup praktikování pohřbu žehem se zde jeví velká spotřeba dřeva na hranice.


V Asii, zejména v Indii, se kremace praktikovaly od nepaměti. Pro každého zaníceného hinduistu je pohřeb žehem ve městě Váránásí a následné rozprášení do posvátné řeky Gangy zbožným přáním. V některých jiných asijských zemích je kremace povolena pouze vyvoleným, v Tibetu např. Pouze vysoce postaveným mnichům; v Laosu pouze těm, kteří zemřeli š?astně (což znamená přirozenou smrtí na konci klidného a hodnotného života). Kremace na Bali jsou velkou barevnou podívanou. V den kremace jsou vylosováni„š?astlivci“ (tj. někteří nedávno zesnulí), kteří budou slavnostně spáleni ve vysoké dekorativní věži ze dřeva a bambusu. Ostatky jsou později rozprášeny do řek.


Moderní kremace se od těch tradičních velmi liší. Těla nejsou spalována na hranicích na otevřených prostranstvích, popel se nesype do řek a většinou není organizován ani veliký pohřební obřad. Tělo je spáleno ve speciálních pecích a popel je buď rozprášen na rozprašovací loučce či vložen do urny. Lidé si pak urnu s popelem buď ponechají doma nebo urnu pohřbí na hřbitově do země či ji uloží do kolumbária (= urnového háje).
Zájem o kremace v novodobém pojetí se začal zvyšovat koncem 19. století, kdy v roce 1874 publikoval svou knihu „Cremation: The Treatment of the Body After Death” Angličan Sir Henry Thompson. Thompson zakládá Anglickou kremační společnost (Cremation Society of England) spolu s Anthonym Trollopem a Sirem Johnem Tennielem, vévody z Bedfordu a Westminsteru. Ve Spojených Státech je postaveno první krematorium v roce 1876. Nicméně do roku 1970 činí podíl žehem pohřbených zesnulých v USA pouhých 8 %. V Evropě  se pohřeb žehem rozšířil o poznáni rychleji. V Anglii, Německu či Dánsku přesahuje podíl pohřbených kremací 50 %.
Jelikož ve velkých městech začíná být nedostatku místa na hřbitovech, stává se zde kremace postupně dominantnější variantou pohřbu. Tuto variantu uvítali protestanté, římsko-katolická církev se sice k nastalé situaci staví vlažněji, ale pohřeb žehem nezakazuje. Proti zůstavají ortodoxní židé.